L´Echappée Belle, trasa L´Integrále 149km/11400m

´Echappée Belle, trasa L´Integrále 149km/11400m

Roman Chládek

Rock Point Running Team

Srpen 2020

 

Příprava:

Už pár let o tomhle závodě ve Francii, které vede přes pohoří Belledonne kousek od Albertville, vím. Poprvé jsem o něm slyšel od jeho skalního propagátora a šéfa CZSA Sama Straky, který jej zároveň několikrát absolovoval a pak od Petry Mückové, ta ho běžela 2x. Pořád jsem to ale odkládal, protože jsem v hlavě nosil vysněné eventy jako UTMB, které s L´Echappée Belle termínově kolidují.

Loni v létě jsme se s bráchou a pár dalšími kamarády domluvili, že zkusíme los na UTMB a pokud to nevyjde, pojedeme na EB. V září jsme si s bráchou dali Pyrenees Stage Run, což je krásný 7-denní, 240km dlouhý přeběh Pyreneeí, kde nastoupáš slušných 15000m a v říjnu pak 100km Lemkowyna ultra trail v Polsku. V listopadu ještě soustředění, kde tahám moudra o závodě od Zdendy Hrušky, který ho v tom roce parádně dal. To už se pomalu začal blížit prosinec a s ním registrační okno na UTMB (pro neznalé, máte cca 2 týdny na registraci a uhrazení 50€, což je záloha, kterou vám v případě, že neprojdete losem, vrátí). To se stalo i nám, los je začátkem ledna, přichází e-mail, kde nám oznamují, že máme smolíka ☹. Mně osobně to až tak nevadilo, skoro víc než hlavní trasu UTMB, jsem preferoval právě nejdelší variantu EB s hrozivými parametry 149km/11400m+, navíc jsem na UTMB v 2018 běžel TDS 125km/5500m. Kluci jsou ale trošku zklamaní, přece jen UTMB je v ultra trailovým světě pojem. No nic, EB je taky Francie, kousek od Chamonix, kde se UTMB koná a tak v den otevření registrací všichni netrpělivě kontrolujeme webovky závodu. Konečně! Tak rychle, protože letos poprvé je i tady taková jako losovačka, protože chtějí na závod přitáhnout více zahraničních běžců a ti by zároveň měli být preferováni před domácími běžci. Registrace hotové a zase čekat ☹. V den, kdy mají oznámit, jestli pojedeme nebo ne, jsme pěkně nervózní, ale je to v cajku – jedeme všichni! Zima pomalu končí a všichni trénujeme, abychom byli připraveni na závody, které nás, počínaje jarem, čekají.

Březen – už nějakou dobu média propírají nějaký Coronavirus, jakási čínská chřipka nebo co, na kterou ale umírá dost lidí, a začíná se to podezřele blížit do Evropy. Po pár dnech je to v Itálii a je téměř jistý, že to dorazí i k nám. No snad to bude v pohodě, si říkám. Ale není. Přichází opatření, celá Evropa se uzavírá a všechno omezuje. Safra, to nevypadá dobře ☹. Můj první závod má být 100 miles of Istria, kde jsem loni díky šílenému počasí (sníh v Chorvatsku?) a podchlazení, musel vzdát, takže jakýsi reparát. E-mail mi ale oznamuje, že smolík, závod se odkládá na září. Následně ruší i můj další vysněný závod v Andořře, kam jsme měli jet s holkama na dovolenou a v rámci ní si zaběhnout Ronda Del Cims (170km/13500m). To už se ale valí celou Evropou vlna Covid-19, která nemilosrdně odsouvá a ruší závod za závodem. Snažím se poctivě trénovat abych byl připravený na léto, to už to snad bude v pohodě.

V dalších měsících vymýšlím nové trasy napříč Čechami a dál a dál polykám kilometry, pořád věřím, že EB bude, je ještě dost času. Pomalu se všechno vrací k normálu, otevírají se hranice okolních zemí a začínají se vracet i nějaké závody. Nejedu nikam, priorita je jasná, chci na EB! Dovolená s rodinou v mým milovaným Rakousku, kde jen lehce potrénuju, protože už mě asi týden bolí koleno. Tak snad to povolí. Po návratu popobíhám, ale koleno bolí, tak to začnu řešit a nechám si doporučit fyzioterapeuta Jirku Svítka z Bolky. Ubírám na tréninku, mám ,sakra, vysoko i tepy, snad jen to horko, ale to koleno mi snad povolí, prý přetížený hamstringy. Masáže, elektřina, ultrazvuk, laser a nakonec tejpy, to by bylo, aby nebylo. Lepší se to, ale furt to cítím, takže pořád běhám spíš míň, než bych chtěl a odjezd se nekompromisně blíží. Ještě naposled v neděli s pár kamarády na poslední test do Krkonoš, kde chci taky vyzkoušet nový tričko InStinct Sensation Ice společně s vestou Eklipse 12l od stejný značky. Dáváme 29km/1000m, víc už nechci a vypadá to, že s novými hračkami od InStinct budeme asi kamarádi. Vesta sedí super, má spoustu kapes a ta největší na zádech je dokonce nepromok. Tričko by mělo v teple chladit, což díky předpovědi vypadá taky super a během dne se to potvrzuje. Slunce celkem peče a já moc spocený nejsem.

Vyrážíme!

Konečně je to tu, vstávám v 3:45, najíst, naházet cajky do auta a hurá pro bráchu. Pak naložit jeho kamaráda Martina, který s námi jede jen na výlet a nakonec Dejva, alias Trojskýho medvěda. Cesta je dlouhá, Německo je v pohodě, pak pomalý Švajc a nakonec ještě kousek Francií, než dorazíme po 13-ti hodinách na místo, kde budeme bydlet. Fuj, no vedro jako pekelný ☹. Nejen, že je vedro, ale to slunce peče jak blázen! Po nákupu v městečku Chambéry se ubytujeme (je to teda jako pecka bydlení!) a jdeme se projít, pak večeře a odpočívat. Druhý den je v plánu zajet do městečka Aiguebelle, kde je jednak cíl závodu pro všechny trasy, druhak tu vydávají BIBS a chceme si taky dát nějaký oběd. Oběd super, jdu si pro číslo, nějaký foto a pak zpátky na barák odpočívat, balit cajky a znovu odpočívat, než pojedu v noci na start

 

 

 

Race day

Vstávat v 1.30hod je teda nic moc, zvlášť, když nervozita a respekt k trase moc nedovolují spát. Po nějaký době, přijde mi to jako chvilička, vstávám a oblíkám se. Naplánoval jsem si, že začnu v Hokách Evo Mafate 2, který mám od kluků z Rock Point (díky za ně, jsou fakt super!), na sebe beru InStinct tričko a kompresní kraťasy Salomon. Brácha mě veze do Aiguebelle, kde nasedám s rouškou na puse do busu směr start – městečko Vizille. V noci je furt teplo, 21°C, no, asi se fakt dost ohřejeme. Starty jsou ve vlnách po 30.min/100 lidí. Já jdu v 5.hod.

 

 

 

Po startu nás čeká výběh parkem směrem k lesu a pak už jen do kopce. Road book jsem se snažil nastudovat, tak vím, že vyrážíme cca z 300mnm a na 30km nastoupáme do téměř 3000mnm! Máme se na co těšit. První 2km je to rovinka, běží se dobře a pak to pomalu začne, jdeme nahoru. Je dusno, koho vidím, tak je durch po pár km. Během stoupání se podívám stranou a vidím, jak jsme už vysoko nad Vizille. Pořád se cítím dobře, noha nebolí, tejpy drží, piju vodu s elektrolyty a těším se na první občerstvovačku, která má být na 17km. Přichází běhavý úsek, tak šup, ať jsem tam. Když se blížím, vidím borce s banjem a divoženku, který se snaží rozjet atmosféru na prvním refreshment pointu. Nasazuju roušku, nechám si vydezinfikovat ruce a jdu si pro jídlo. Je to díky Covid všechno jinak, než normálně. Chlapík se mě ptá, co z toho, co nabízí, si dám. Ukazuju na sýr, oříšky, chleba, banán a jablko. Za rohem prý k mání ještě polívka – skvělý, to jsem chtěl slyšet! Nechám si nalít kolaloku a šup s tím vším do břicha. Ještě naplnit soft flasky (InStinct má na rozdíl od Salomonu, který jsem doteď používal, 0,6l, což je lepší). Zdržení tady asi 10min, což je ok a šup dál, další občerstvení má být asi za 10km.

 

 

 

Nejdřív je to docela běhatelný, teda zase max 1km, ale pak se to zvedá, ale terén je pořád ok, to se má ale podle rozpisu změnit. No tak fajn, je to tady. Jdeme nahoru a začínají se objevovat kameny a první jezera, podle road booku jich máme vidět celkem 30, no pecka! Terén se začíná pomalu ale jistě fakt měnit jen na šutry a je to hodně technický. Poslední metry před občerstvovačkou se dají po nějaké době zase kousek běžet, tak šup do toho. Režim je podobný, jako na té první, rouška, desinfekce, ukázat na to, co si dám a pak dál. Mají tu zase polívku, tentokrát po vývaru je tomatová, tak jdu do ní, beru colu a vodu a jdu se najíst. Ještě doplním pití a vyrážím na 3.úsek, kde máme vystoupat na nejvyšší bod celého závodu – Croix de Belledonne ve 2926m.

 

 

 

 Ze začátku jdeme lehce dolů, pak kousek rovinka, ale za chvíli se to pěkně zvedá. Míjíme jezera, sněhová pole, kde se snažím ochladit, protože to slunce začíná být nekompromisní, pořád vzhůru, trasa samý šutr. Jo, tamhle už to vypadá, že tam budu! Ale zdání klame, stezka vede dál, až to vidím. Vrchol s křížem. A do prčic! To je ještě slušný stoupák. No nezbývá, než si nabrat z potoka další vodu a mazat dál. Začíná se mi nějak ozývat žaludek, ale to ne ☹, to nechci. Jdu fakt pomalu, funím, ale šlapu, až dorazím na vrchol. Borci, co sbíhali, říkali, že jsou z vrcholu parádní výhledy, musím říct, že nekecali. Nádhera! Tohle fakt miluju. Pár cvaků a dolů, to snad bude lepší. Někteří to pouští, ale většina jde s respektem a pomalu, držím se jich. Když míjíme běžce, kteří se táhnou teprve nahoru, jsem fakt rád, že už to mám za sebou.

 

 

Jasně, čeká mě ještě pořádná porce výškových metrů, ale už nepůjdeme tak vysoko. Cesta pod vrcholem zatáčí doprava a míří do sedla přes které vede směr občerstvovačka číslo 3. No tam ale ještě zbývá kus cesty. Žaludek se hlásí, že není úplně v kondici, těším se, že si za chvíli odpočnu, dám polívku, colu a srovná se to. Snad! Když tam konečně po nekonečné době dorazím, nasazuju roušku, nechám si vydesinfikovat ruce a jdu pro pití. Najednou se mi prudce zvedne žaludek a znovu a znovu. To snad ne, tohle prosím ne! Jedna z dobrovolnic se mě ptá, jestli jsem v pohodě, snažím se ji uklidnit, že to bude dobrý. Teda doufám, že bude. Piju colu a jdu si sednout za roh do stínu, to slunce pere jako blázen, i ve 2000m je asi 30°C. Hlavu si chráním čepicí, na PSR jsem se naučil běhat v trakerkách, mám ji i teď, Instinct Madeira (MIUT Madeira byl můj zatím nejhezčí závod, co jsem běžel, tak snad mi přinese štěstí), kterou pravidelně namáčím do ledové vody, abych si zchladil hlavu. Sedím v tom stínu, ale najednou přichází křeč a je to tady – zvracím. No do pr…. . Zkusím si dát vývar, ten by mi žaludek mohl srovnat. Pořád sedím, je nás takových celkem dost, spousta běžců nevypadá, že by se jim chtělo dál. Já chci. Přichází jeden z Čechů, David Kuneš. Chvíli se bavíme, poprosím ho, zda by mi doplnil soft flasky vodou a říkám, že to zkusím dál. Hned po opuštění občerstvovačky se to zase zvedá nahoru. Po cca 2km, kdy se mi jde fakt blbě, přemýšlím, jestli se nemám vrátit. To ale nechci, chci to dát! Tak šlapu dál, pořád vzhůru do kopce. Tenhle 9km dlouhý úsek je nejdřív do kopce, pak sedlo, kopec a dolů na Habert d´Aiguebelle, kde je 4 občertvovačka.

 

 

 

Prý je to pravděpodobně nejtechničtější část trasy, což asi fakt jo, aspoň z toho, co jsem zatím od startu dal. Je mi hůř a hůř. To tričko InStinct je fakt super, vůbec mi v něm není horko, horší je to s mojí hlavou, respektive zátylkem a krkem. Asi mám úpal a úžeh dohromady, snažím se pít hodně, ale asi to nestačí, naposled jsem byl na malé asi na 10.km, což je už asi 8 hodin a vůbec se mi nechce. To je blbě. Volám bráchovi, že je mi blbě, ale že to ještě zkusím, nechci končit. Po pár kilometrech je mi ale jasný, že to prostě nepůjde, několikrát znovu zvracím a taky mi pěkně odchází síly. Táhnu se jak smrad. Volám znova bráchovi, že končím, prostě nemůžu. Domlouváme se, že počká na další občerstvovačce a odveze mě domů. Myslím už jen na to, abych tam byl. Když scházím na občerstvovačku, míjím dalšího běžce, který leží v borůvčí a taky zvrací. Nad hlavou mi letí vrtulník, safra, asi má někdo ještě větší problémy, než my. Hlavně, ať to není nic vážnýho.

 

 

Když konečně po strašný době dolezu na vytoužený Habert d´Aiguebelle hlásím, že končím. DNF ☹. Kdo to zažil ví, jak strašně těžký rozhodnutí to je. Ve mně to zrálo několik hodin, končit jsem pořád nechtěl. Ještě si dám pivko, třeba mi to srovná žaludek. Ale nesrovná, jak se napiju, hned jde zase ven. Zkouším to ještě pít dál, pak se zvedám a jdu pomalu dolů, kde čeká brácha. Hned po pár metrech jde ale celý pivo ven. To se mi ještě nestalo. Většinou mě to spraví a je mi líp, ale tentokrát ne, to asi fakt nejsem úplně v pohodě. Asi po 2 km dorazím k autu a jedeme domů, aby si brácha s Dejvem ještě trochu odpočali, ráno startují na kratší 87km dlouhé trase. Ještě jsem vzal jednoho Frantíka, který to taky zabalil a cestou chceme vyzvednout drop bagy. Bohužel zjistíme, že se tam touhle cestou nedostaneme, tak jedeme do Aiguebelle, kde Francouze vyložíme a jedeme na ubytko. Jsem strašně zklamaný, ale vím, že jsem to vyhodnotil správně. Ve stavu, v jakém jsem byl, bych to stejně nedal.

Pro mě je konec. Na ubytku se snažím pít všechno, co mi přijde pod ruku. Voda, pivko, voda, pivko, pivko. Konečně se mi začíná chtít na záchod, asi po 16.hodinách, hurá. Sprcha a spát, protože za 2 hoďky vstávám a vezu kluky na start.

Cestou na občerstvovačku jsem si říkal, že nikdy už nic podobnýho, že budu běhat kratší a běhatelnější závody, ale už na ubytku je to jinak. Za rok je desátý ročník a já chci zpátky. Musím to dát.

Na trase 87km brácha jede jako ďas, vypadá dobře, byť nám hlásí, že to asi zabalí. Nakonec mu to ale naštěstí jeden z dobrovolníků rozmluví a brácha je, jako jediný z naší výpravy, finišer. Gratulace! Dejv to balí na jejich 40.km, rozsekl si nohu a zabalil to. Je totálně frustrovaný, jak to bylo těžký, ale já ho varoval. Prý nikdy víc. Jo to znám ????. To už jsem si říkal x-krát. Vždycky ale naštěstí zapomenu a jdu znovu. To je krása ultra. Ultra prostě bolí. Vždycky. Kdo říká něco jiného, lže.

Poděkování

Nakonec chci ještě poděkovat hlavně mým holkám, že mi to tolerují. Je za tím moře času, kdy jsem na tréninku, někdy i celý den. Holky moje DÍKY, mám vás moc rád!

Pak moc díky mým partnerům – Rock Pointhttps://www.rockpoint.cz/?gclid=EAIaIQobChMIg7Di9tq76wIVhM13Ch1lOgRHEAAYASAAEgJ24vD_BwE , který mě vybavil botami Hoka One One Evo Mafate 2, na tenhle závod skvělý. Dále Petrovi z 3trman, dovozce mnou teprve nedávno objevené značky InStinct, za vestu Eklipse 12l a tričko Sensation Ice, obojí je naprostá pecka!

V neposlední řadě patří samozřejmě obrovský dík organizátorům, protože je to jeden z mála závodů, který se podařilo uskutečnit a nakonec taky všem dobrovolníkům na registraci, odjezdu busů v noci, na občerstvovacích stanicích, prostě všem. Merci!

Taky ještě jednou díky Samovi Strakovi, bez něj bych o tom závodu nevěděl, Zdendovi Hruškovi za cenné rady (Zdendo ještě to musím vypilovat a máš můj obrovský obdiv za výkon v loňském roce!)

Tahle fotka mluví za vše ????, byť to nejsem já, ale hic fakt byl dost.