CZAR Premiéra! Aneb 56 hodin princeznou.
Marie Zelená
Neplánované akce jsou nejlepší.
Původně jsem totiž měla být v rozmezí pár týdnů v Bulharsku na horské ultra trailové stomílovce.
Když mi ji 2 měsíce před startem kvůli Covidu zrušili, s nabídkou kvalitního závodu přišel Mirek. Dočkala jsem se svého prvního Adventure Race, který jsem už nějakou dobu chtěla vyzkoušet.
Proč to doposud nešlo tak jednoduše? Zkuste sestavit tým 4 lidí (z toho alespoň jedné holky), který bude sehraný, všestranný a bude vzájemně respektovat tempo těch ostatních. Adventury se skládají z mnoha outdoorových disciplín, ve kterých dominuje horské kolo, trek, orienťák, lezení, slaňování, a vždycky se tam vejde kanoe, nebo plavání. A zkuste 50 hodin nespat...
Czech Adventure Race 2020
Tento ročník je výjimečný, neboť se u nás nakonec z celé evropské série Adventure Race koná s ohledem na již zmíněnou pandemii jako jediný. Účastní se ho spousta týmů z jiných evropských zemí jako Francie, Holandska, Dánska nebo Polska. Týden před startem je zaregistrováno rovných 30 čtveřic.
Trasa napříč Českým rájem je hodně o kole. Čeká nás 300 cyklistických km, 20 km orientačního běhu, 35 km kanoe, 65 km treku (resp co nejrychlejšího přesunu přes kontrolní body – CP, s batohy) s vloženými disciplínami jako lezení, slaňování, nebo jumarování. V některých ročnících se objevily i kolečkové brusle.
Zázemí CZAR2020 se nachází v kempu Pařez u Prachovských skal. Ihned po seznamovačce s klukama obsazujeme naši chatku a já vysypu obsahy všech batožin a začnu se v tom přehrabovat. Koukám na hromádky jako tele do vrat a nejsem schopná rozklíčovat, co nechat tady, co poslat do Depa II. a co budu brát sebou. Připadám si jako když vlezu do nákupáku a musím si koupit šaty do práce. Martin si toho všimne (zřejmě zkušenosti s nerozhodnými ženami) a začne mi organizovat hromádky.
Horko těžko vytvořím komínky. První orienťák poběžím v jedněch věcech s běžeckou 12 l vestičkou s povinnou výbavou (čelovka, folie, atd), běžecké věci následně kromě vestičky odhodím, nahodím cyklo-outfit, doplním jídlo a vodu a pošlapu na kole. Kluci mi hodně odlehčili, dost věcí mi vzal do batohu Mirek. Do depa II. posílám co nejvíc teplých a nepromokavých svršků, které se hodí na kanoe a následný noční trek. K jídlu kafe, kofola, hodně housek se salámem a hodně sladkostí, včetně bábovky. Po studeném ránu jako když najdeš. Zatímco seskupuju poslední hromádky, Martin - kapitán týmu, s Mirkem zakreslují mapy a připravují trať.
Start
Čtvrtek ráno v 9 hodin start na 15 km orienťák napříč Českým rájem – okolo Prachovských skal. Nemůžu říct, že bych se vyspinkala do růžova, asi příliš měkké lože. O to víc mě láká výzva vydržet následující 2 noci vzhůru…a makat. Láká?
Po 20 naběhaných km a třech hodinách hledání kontrol a hodování v ovocných sadech hlásíme návrat pro kolo a nutné věci. Zpět do kempu Pařez se vrátíme až pozítří.
Drandíme si to po místních prďácích 3. třídy a mám tušení, že následující 2 dny vymeteme všechny zdejší kopečky, brdky a rozhledny, které jsem doposud pozorovala jen z auta a říkala si, tam si někdy zaběhnu, tam si zajedu na kole… Dočkala jsem se. Dělám, že mám z toho radost. Alespoň do prvního terénu, kde se při manévru vysekám kvůli pedálům a sjezd pouštím jako bába s nůší.
Myslím, že kluci nenápadně předělávají trasu na pevné silnice. Snažím se skamarádit s Mirkovou tahačkou a s tím, že to nespočívá v tom makat aby se špagát nenapl, ale naopak ho napnout a nechat se potáhnout a pošetřit síly. No, s tímto komplexem a možná i svým egem válčím ještě pár kopečků. Po sjezdu z první hradní zříceniny předjedeme 2 týmy, bohužel následně zadřu řetěz a celý tým tak, že nás zas další 3 předjeli. Lehce deprimující.
Drobný odpolední odpočinek přichází u zříceniny Kozlov, zatímco Mirek slaňuje do průrvy pro kontrolu, lehce se občerstvíme a natáhneme do trávy. Zbývá ještě poslední kopec této etapy Kozákov a pak přejezd do Malé Skály. Na to, že máme za sebou teprve prvních 65 km, už mám toho kola plné brýle a těším se na plácání pádly. A taky na věci v depu, kam se dostáváme lehce před šestou večerní.
V depu II. Na Malé Skále přebalíme věci a sedáme s Martinem do kanoe. Přefrčíme přes první Maloskalský jez. První hodinku se trochu plácám v technice, druhou mě to začíná bavit a třetí mě to bavit přestává. Kilometry naskakují pomalu, za hodinu máme nějakých 7 km, v 8 hodin zapadá slunce, lítají komáři a v 9 se lehce plynoucí vodní hladina odpařuje a projíždíme mlhovinou. Bolesti svalů rukou se snažíme rozehnat povídáním, dojížděním jiných týmů, přenášením jezů (Martin přenáší, já jsem jako princezna jen vystoupila, vzala pádla a pak zase nasedala), trochu energie dodávalo taky Martinovy pochvaly na tempo a čas, kterým se plavíme kupředu. Po 5 hodinách už nevíme jak sedět. Kanoe zakvílí pokaždé, když se zavrtím, a když mám polohu, ve které vydržím alespoň 5 minut, vrtí se Martin. Chci zpět kolo! O půl noci protínáme Mnichovo Hradiště. Převléct už není co, všechno mokré a zacákané od pádel už mám na sobě včetně bot a teď už jde o to, to jen rozchodit 45 km procházkou. Klepu se jak ratlík. Popobíháme, jdeme. Snažíme se o duchaplnou konverzaci na rozmanitá témata. Postupem noci zábava uvadá a zúčastnění upadají do agonie nebo mikrospánků. Půlku trasy si nepamatuju. To je prý normální.
Když probíháme Hrubou Skálou, začíná se rozednívat a z okolních domů pomalu chodí lidé na autobus do práce. Měníme to s nimi? Já bych dala půl království za kafe. Spánkové vlny po 22 hodinách na trati jsou zrádné a přijdou vždy, když je co nejméně chceš. Martin plní svou úlohu na jedničku a popohání nás kupředu. Jako by nám četl myšlenky. Žádná pauza, zastávka, nebo dokonce spaní..vyčúrat a jít.
Nakonec se dobuncáme opět na Malou Skálu, a jako zpomalený film přehrabuju svoje tašky. Bábovka, kafe, obléct cyklo věci, nabalit lezení, připravit se na trek a na déšť. Vyrážíme na kolech, hákuju si Martina a stoupáme po serpentinách k hradu Frýdštejn. Zakotvíme pod skalkami Bezděčína, kde nás každého čeká jedna lezecká cesta. Vzájemně se odjistíme a jedeme dál na další záchytný bod, vrchol Černá Studnice. Moje skorodomácí a přitom tak neznámá. Vyčítám si, že jsem za celý rok co tu bydlím, pořádně ještě neprojela a nepoběhala okolí. Prostě život je krátký, to říkám furt.
V poledním pečícím slunci se škrábeme do nekonečných Jabloneckých kopců. Batohy s lezením klukům vůbec nezávidím. Mirek v půlce musí protáhnout záda, kroutí se na autobusové zastávce a já závistivě s tyčinkou v zubech pozoruji lidi, kteří přijeli na polední meníčko do hospody za rohem. Když už se konečně došolicháme na Studnici, happy end v podobě Birella se nekoná, protože je zavřeno. Dlouhý sjezd v teplém dnu přes Zásadu, Držkov, Návarov je děsná zívačka (usínáme), a u první hospody v údolí zastavujeme a objednáváme kafe a litry limonád (a taky hospodskému vyjíme zásoby tlačenky a utopenců). Plánujeme krátké zdřímnutí, ale než se naděju, kromě mě spí celý stůl. Dám jim 5 minut, nebo 8..Já takhle usínat moc neumím, alespoň hlídám kola. Dalších několik kilometrů do kopce se zmerčíme a oklikou se dostáváme kolem 15. hod do kempu Paraplíčko. Zamknout kola a vyrazit na 20 km trek. Asi pět nebo 6 kontrol, které stály za to. Riegrova stezka údolím Jizery, nekonečné množství skalních vyhlídek, a taky nekonečné hledání jedné, druhé, třetí kontroly, během které si Mirek dokonce stihne zdřímnout a pustit přehrávání snu...údolí Jizery je nádherné a já štěstím plesám, že jsem objevila další místečko pro běhání i skalkování ve svém teritoriu. Skoro se mi odsud nechce, kdyby se neblížila tma a zřejmě i déšt. K odjezdu z Paraplíčka se chystáme po 20. hod, což je fajn, časová brána je do 23. hodiny a za námi ještě několik týmů, možná 6 nebo 8, dle zaparkovaných kol, zůstává. Bouřka měla údajně přijít za 2 hodiny, ale liják nás chytá ještě ve stoupání pod vrchem Cimbál. V provizorních úkrytech oblékáme nepromok vrstvy a pouštíme se dolů do Semil. Marně hledáme nějakou benzinku, a tak se vecpeme do nějakého Pasta, pizza baru. Vidím velký špatný. Liják buší do oken a dle předpovědi bude zřejmě až do rána. Už si nepamatuji, kdo začal koukat na booking a nabídky k ubytování, kde bychom mohli na chvilku složit hlavu. Naobjednáváme velké pizzy, těstoviny, kávičky, limonády, nacpem břicha no a další postup už známe. Nejdřív to zalomí Martin, Víťa s podepřenou hlavou bojuje, ale jo! Je tam. A Mirek, ten si vše merčí z rohu, ale zapomene u toho mít taky otevřené oči. Tak teď jim dám 10. Víc ne, Karle. Po 15 šťouchám do Víti.
Musíme rychle rozhodnout. Vyhlídka pár hodin spánku v posteli je lákavá, leč zrádná. Kupodivu se nikdo nebrání. Podlehneme a vyrazíme v ustávajícím dešti na ubytovnu sportovního centra. Romantika jako blázen, strháme 2 dny přilepené propocené věci, dáme rychlou sprchu a bez rozmýšlení usínáme jako dřeva.
Dobré ráno
V 5 koukáme rozespale z okna, neprší. A asi už dýl. Jenže to jsme zaspali spánkem spravedlivých. Propadli jsme se v pořadí a je nám jasné, že vyrazit z Pařezu v 8 hodin ráno na poslední plnohodnotnou mtb etapu nestíháme. Budeme zkracovat. Přesto se v ospalém ránu rozjíždíme dál vstříc lesům a kopečkům podkrkonoší plným kluzkého bahna a mokré trávy a lesních polomů. Pod hradem Pecka na tamním hřbitově už nálada zase pookřeje (jako zní to divně, vím), a všem nám zase svítí vyspinkaná očka. Cestou průběžně pořád jím, tělo už řadí survival režim, přemlouvám ho k aktivitě a snažím se ho podplácet dobrotami, pokud by se tak 2 dny stará houska, rozšmatlaná tyčinka a zbytky bonbónů dali nazvat. K jídlu během jízdy přistupujeme dost nekompaktně. Každého chytá hlaďák jindy a se žaludkem na vodě je docela těžké do sebe cokoliv házet průběžně. Za Lomnicí nad Popelkou se konečně dostáváme k očekávaným skokanským můstkům se spuštěnými lany. Dnes už jumarovat nebudeme, kvůli bouřce většina týmů tuhle disciplínu vynechalo. Když vidím tu výšku, padá mi kámen ze srdce. Nemám problém to slanit, ale tahat se i nahoru by už bylo hodně over limit. A tak jen cvakneme CPčko a s Martinem si mimo soutěž slaníme dolů.
50 hodin na trati a do cíle daleko
Konečně zase v kempu Pařez. Beru útokem zásoby jídla, pomerančový džus a kafe. V mezičase s nacpanou pusou jako křeček převlékám a přezouvám k rychlému 5 km orienťáku. Perníčky v polevě se dusím ještě u druhé kontroly. Za hodinku máme hotovo a už se chystáme na zkrácené poslední mtb (místo 120 km bude 60). Vítězní Black Hill se už dávno oddávají pozávodní siestě na zápraží své chatky a pobaveně nás sledují.
Poslední etapa, až je mi to líto, že už je konec. Lítost mi vydrží přesně do prvního kopce. Jestli ještě v okolí existovaly kopečky a vyhlídky, které jsme nevymetli, tak je sbíráme tuhle etapu s bonusovým defektem. A mojí žravkou. Mezitím co kluci lepí defekt, sklízím na keři v poli mirabelky a zásobuji se jimi ještě dalších 5 kiláků. Před Sobotkou už mi totálně dochází, a Martin mě musí potáhnout na horizont. Tažení z posledních sil na zámeček Humprecht. Vrhnu se na všechno k jídlu, co najdu v batůžku. Výživoví poradci by ze mě měli radost. Sladké pendreky, lékorky, perníčky, hypoglykemický šok mi zřejmě hrozit nebude. Přítomní výletníci na mě koukají téměř vyplašeně, možná abych nesežrala i je. Zbývá se jen modlit, že mi aktuální natankování rychlých cukrů vydrží následující 2 hodiny, než vystoupáme na poslední kontrolu na Trosky.
Nebudu to už prodlužovat. Zdárně jsme se propletli Rájem až do cíle k Prachovským skalám, konečné umístění z 22 startujících týmů bylo 14. Zážitků se nám vrylo do paměti i do našlapaných kilometrů mnoho. Poznala jsem nový typ dobrodružství, nový směr, další dílek do celé té sportovní skládačky a jsem za to moc vděčná. Především klukům, kteří se o mě 3 dny neskutečně starali a pomáhali, díky Mirkovi, Martinovi i Víťovi!
Velké dík zároveň patří i všem, kteří mi materiálně pomáhají a poskytují skvělou výbavu.
Za úžasný ultra běžecký 12 l batůžek Instinct děkuji Runature.cz Absolvoval se mnou komplet celý závod a splnil očekávání na jedna hvězda.
Bez kola bych to neodjela. Za zapůjčení hard trail kola Ghost Nirvana Tour děkuji mojekolo.cz!
A na závěr za super boty Scarpa Spin Ultra a Scarpa Neutron 2 děkuji Alpsport.cz!
